V č. lingvistice jedna ze subkategorií ↗modality; vyjádření vztahu činitele (původce) děje k jeho realizaci z hlediska nutnosti, možnosti či záměru daný děj realizovat (✍Grepl, 1973). Jiné termíny jsou: diktální modalita (✍Adamec, 1973), dispoziční modalita (✍Buráňová, 1979), event. zřídka i anakastická modalita (✍Conte(ová), 1994), intenční modalita (✍Žaža, 2000) aj. Objevuje se i označení ↗deontická modalita n. ↗alétická modalita (např. ✍Rytel-Kuc(ová), 1982), přičemž tyto termíny se většinou užívají v poněkud jiném významu. Podle většiny č. autorů věta s v.m. obsahuje informaci o tom, že realizace/nerealizace obsahu predikátu je nutná (Eva musí odjet), možná (V létě se můžeme koupat v řece), n. záměrná (chtěná) (Otec chce odejít do důchodu); srov. též ↗možnost, ↗nutnost, ↗záměr, třebaže v mezinárodní jazykovědě se záměr analyzuje jako hodnota jiné modální kategorie než nutnost a možnost; viz ↗modalita, ↗modální sloveso.

Č. funkční lingvistika se snaží i v.m. analyzovat jako ↗funkčně sémantickou kategorii, a zjišťuje proto různé prostředky vyjadřování těchto vztahů: (a) lexikální (nejčastěji), a to (a₁) výrazy pojící se jen s inf.: ↗modální slovesa a jiné modální výrazy (lze, dá se, jde): Motor můžeme (umíme) ještě opravit; Motor lze/se dá/jde ještě opravit; (a₂) výrazy pojící se také s vedlejší větou, tzv. modální predikátory: být nucen (povinen, schopen…); je nutno (třeba, záhodno…): Je nutno, aby se všichni včas vrátili; Je nutno vrátit se včas; (b) gramatické (řidčeji), a to syntaktické, zvl. infinitivní konstrukce s významem možnosti typu je vidět Sněžku//Sněžka (viz např. ✍Caha & Karlík, 2005) n. s významem nutnosti (knižně až archaicky): Všem lidem jest umříti (viz např. ✍Svoboda, 1962); (c) slovotvorné, a to ↗‑teln‑adjektiva s významem možnosti (Výsledek je dělitelný třemi), okrajově taky adj. derivovanými sufixem ‑n‑ (Silnice jsou sjízdné). V.m. je charakterizována jako vztah činitele (původce) děje k ději, tento vztah je však podáván v podstatě ze stanoviska mluvčího. Míra zainteresovanosti mluvčího na uskutečnění děje může být někdy podstatná, jindy ustupuje do pozadí. Z tohoto hlediska je tedy důležité rozlišovat, zda je ↗původcem modality sám mluvčí (Eva musí hned jít domů!), n. někdo jiný (Eva musela už jít domů).